[ Pobierz całość w formacie PDF ]
výae a výae, pozlacujíce vrcholky stromù, a~ pomalu slunce
v celé své velebnosti se ukázalo a svìtlo svoje po celé stráni
rozlilo. Protìjaí stráò byla jeatì v polosvìtle, za splavem pa-
dala mlha ní~e a ní~e a nad jejími vlnami bylo vidìt na vrchu
nad pilou kleèet ~enské pilaøovic. Koukejte jen, babièko, jak
krásnì slunce vychází, povídala Barunka, vaecka pohrou~e-
na v podivu svìtla nebeského, ký~ bychom nyní kleèely
na Snì~ce! - Chcea-li Boha vroucnì vzývat, vaude k tomu
místo, zem Pánì celá krásná, øekla babièka, udìlavai køí~
a vstanouc ze zemì. Jak se ohlédly, vidìly nad sebou nejvý-
ae na stráni Viktorku, opøenou o strom. Kuèeraté vlasy
od rosy zvlhlé visely jí kolem tváøí, aat mìla pocuchaný, hrdlo
odhalené, èerné oèi planouce divým ohnìm upøeny byly
k slunci, v ruce pak dr~ela rozkvetlý ji~ petrklíè. Nezdálo se,
~e babièku vidí. Kdepak ta ubohá zase chodila, povídala
staøenka útrpnì. - A hle, kdepak naala ji~ petrklíè! - Nìkde
vrch lesa, v~dye ona tam zchodí ka~dý kout. - Já ji oò popro-
sím! øeklo dìvèe a ji~ bì~elo na stráò; tu se Viktorka ze svého
zamyalení probudila a rychle k odchodu se obrátila, kdy~ ale
Barunka volala: Prosím tì, Viktorko, dej mi ten kvítek, zù-
stala stát a se zrakem k zemi obráceným podala jí petrklíè.
Pak se ale uakubla a jak aipka letìla po stráni dolù. Barunka
sbìhla k babièce. U~ dávno, co si nepøiala pro potravu, mí-
nila babièka. - ,I vèera, kdy~ jste byla v kostele, byla u nás,
maminka jí dala bochník chleba a jidáaky pravila Barunka. -
Teï bude zase chudákovi lépe v létì; ale bùhví, ona jako by
nemìla cit. Celou zimu jen v lehkém aatu, bosa; v~dye pak
krvavé stopy po ní zùstávaly na snìhu, a on Jko by nic. Jak
ráda by jí byla paní myslivcová ka~dý den teplého jídla dala
dosyta, avaak nepøijme nièeho ne~ kousek peèiva. Neaeast-
né stvoøení! - ,,Ono jí není snad zima v té jeskyòce, babièko,
sice by nìkam ala; v~dye jsme ji mnohdykráte prosily, aby
zùstala u nás. - Pan myslivec povídal, ~e je v takových pod-
zemních dírách zimì teplo, a ponìvad~ Viktorka nikdy
do vytopené sednice nepøijde, ~e zimu tak jako my necítí. To
u~ pánhùh tak øídí; on sesílá andìle strá~ce dítkám, aby støeh-
li jich ode vaeho zlého a Viktorka je také ubohé dítì, pravila
babièka vcházejíc do stavení. Jindy zaznívalo klekání a po-
ledne z %7Å„ernovského vrchu z ví~ky nad kaplicí; ten den ale
vybìhl Jan a Vilém s øehtaèkami do sadu a øehtali, a~ vrab-
ce ze støechy vyplaaili. Odpoledne ala babièka s dìtmi
do mìsteèka k bo~ímu hrobu, stavily se pro panímámu
a Manèinku. Panímáma v~dy vedla babièku do komory a uka-
zovala plnou voaatku batevných vajec koledníkùm, ukazovala
celou øadu mazancù a tuèného beránka. Také podala dìtem
v~dy po hnìtance, babièce nikoli, ona vìdìla, ~e staøenka
od snídanì na Zelený ètvrtek do veèeøe po vzkøíaení do úst ne-
vezme; ona sama také se na Velký pátek postila, ale pøísný
pùst jako babièka, to, øíkala, ~e by nevydr~ela. Ka~dý dle
svého svìdomí, milá panímámo; já myslím, má-li být pùst, ae
je pùst. Prohlí~ejíc pak panímámino umìní a pochválíc kde
co, dokládala: My se zítra do peèen pustíme, uchystáno je
vae; dneaní den ae je obìtován modlitbì. A takový zpùsob
byl v Proakovic domácnosti, neboe babièèino slovo platilo.
Na Bílou sobotu bylo ale na Starém bìlidle od èasného jitra
jako na pra~ském mostì: v sednici, v kuchyni, ve dvoøe,
u pece, vaude se potkávaly dìlné ruce, a ke kterékoli
z ~enských se dìti se svými zále~itostmi obracely, ka~dá si
naøíkala, ~e neví, kde jí hlava stojí, i Barunka mìla tolik práce,
~e zapomnìla jedno pro druhé. Zato bylo ale kveèeru v stavení
vaecko vaude v poøádku a babièka s Barunkou i matkou aly
na vzkøíaení. Kdy~ pak v ozáøeném, nábo~nými naplnìném
chrámu zaznìlo ze vaech úst slavné Vstaltì této chvíle ctný
vykupitel Hallelujah! , tu se cítilo dìvèe uneseno mocným ci-
tem, prsa se jí dmula, pudilo ji to ven, ven do aíré prostory,
kde by mohla dát prùchod nevýslovnému jásotu, který jí v duai
hlaholil. Celý veèer bylo jí neobyèejnì milo, a kdy~ jí dávala
babièka dobrou noc, vzala ji okolo krku a pustila se do pláèe.
Co je ti, proè pláèea? ptala se jí babièka. - Nic mi není,
babièko, v sobì mám radost, ~e musím plakat, odpovìdìlo
dìvèe. A staøenka sehnula se, políbila vnuèku na èelo
a pohladila jí líce, neøíkajíc ani slova. Znalae svoji Barunku!
Na Bo~í hod vzala babièka k svìcení s sebou do kostela
[ Pobierz całość w formacie PDF ]